Vážení čtenáři, je léto a já jsem to tentokrát pojala příběhem o veverce. Ekonomika je sice motor veškerého podnikatelského dění, ale je třeba někdy ubrat na plynu a umět i život žít.

Náš příběh začal jako každý jiný a o to víc mě těší, že naší pracovnici sekretariátu paní matrikářce Romaně Hübelové není soucit cizím slovem. Ve večerních hodinách, když se vracela z práce, našla na zemi miminko veverky. Místo rad a pomoci co dělat, ihned dostala výstrahu, že veverka je chráněný druh, že nesmí být držen doma. Proto mi zavolala o radu, co dělat. Pravda, veverku jsem nikdy neměla, ale ani minutu jsem neváhala a jela za ní k místu nálezu veverčího miminka. Tady bych chtěla poděkovat vám, veterinářům, pro které je tento časopis. Nechci jmenovat, ale telefon jel na plné obrátky, co koupit za mléko, a jak případně postupovat. Jenže byl večer, vše zavřené a mládě na pokraji sil.

Jako každé miminko ihned dostal veverčí kluk jméno Harry Potter a po zvednutí ze země jsme nasedli do auta a šup ke mně domů. A začalo kolečko krmení ve stříkačce s vodou a glukopurem, pak kombinace kondenzovaného mléka, bohužel doma nic jiného nebylo. Malý prskal, holt mlíčko od mámy to nebylo, ale co tři hodiny papal.

Čím déle u mě byl, tím byl mazlivější a prosperoval, ale s kolegyní jsme věděli, že pokud zůstane, už se nikdy nebude moci vrátit do volné přírody. Tak jsem se zaměřila na záchranné stanice se specializací na veverky. No bylo to jako hledat jehlu v kupce sena, ale pak jsem narazila na záchrannou stanici Pink z Kolína, paní Kateřiny a Petra Soukupových.

Tak jsem se rozhodla, že si udělám výlet a informace na facebooku i jejich stránkách prověřím. Moje intuice byla správná, tito lidé věnují život jenom veverčím mláďatům. Je to jediná specializovaná záchranná stanice pro veverčata v rámci systému ČSOP v České republice, „Pinky“ Kateřiny a Petra Soukupových, funguje už 15 let. Za tu dobu se postarala o více než 1300 nalezených veverčat z celé ČR, a to včetně téměř stovky novorozených „holátek“ ve věku od dvou dnů a váze pod 20 gramů. Kromě toho o veverkách píší a přednáší, vydali knihu o divokých veverkách „Veveřácká kronika“, vymýšlejí a propagují speciální krmítka pro veverky, a to vše ve volném čase, protože stanice není jejich zaměstnáním, ale koníčkem. A zde si dovolím přinést zajímavé informace z autorské dílny výše uvedené záchranné stanice manželů Soukupových.

Opravník obecně oblíbených omylů o veverkách – Kateřina a Petr Soukupovi

Veverka patří k nejoblíbenějším tvorům české fauny a asi by se nenašel nikdo, kdo by ji na první pohled nepoznal. O to kurióznější je, že právě o tolik populární „opičce našich lesů“ koluje takové množství zavádějících informací…

S každým novým článkem o veverkách, který se objeví v novinách a časopisech, jsme znovu překvapeni, kolik v lepším případě nepřesností – a v horším hloupostí – jsou do nich autoři schopní shromáždit. Příčinou je nejen „googlovský“ způsob práce, kdy autoři opisují jeden od druhého (aniž by sami o veverkách cokoliv tušili), ale samozřejmě i nedostatek skutečně důvěryhodných zdrojů; i v encyklopediích jsou totiž o veverkách leckdy publikovány zavádějící údaje. Ostatně i drtivá většina snímků „divokých veverek“, kterými jsou tyto texty doprovázeny, autenticitu jen předstírá, protože vznikly v městském parku v Mladé Boleslavi, kam fotografové už léta jezdí pořizovat aranžované „lesní“ snímky tamních poloochočených veverek.

Tento „opravník“ obecně oblíbených omylů o veverkách proto sumarizuje nejrozšířenější pověry, které se veverek týkají, a uvádí je do souladu s realitou.

Od rezavé po černou

Ačkoliv se překvapivě velké množství lidí domnívá, že v České republice žije více druhů veverek, opak je pravdou. Jedinou veverkou, kterou u nás můžete v lesích, zahradách či parcích potkat, je veverka obecná (Sciurus vulgaris). Bez jakéhokoliv přehánění lze ale napsat, že se málokterá z téměř tří set druhů veverek, které se na planetě vyskytují, může pochlubit tak pestrou škálou odstínů srsti jako ta naše, běžně se vyskytující v barvách od světle rezavé přes hnědou až po černou. Přitom jen samotná rezavá barva má množství odstínů, kombinovaných šedavým zabarvením boků či tváří, a tak se dá s trochou nadsázky říci, že ani jedna veverka nevypadá stejně. Protože mláďata dědí barvu srsti po rodičích a dalších předcích, je běžné, že se v jednom vrhu mláďat nachází veverčata různě zbarvená a výjimkou nejsou ani extrémy například v podobě části sourozenců světle rezavých a části černých. Jediné, co z hlediska barvy mají všechny veverky obecné společné, je sněhově bílé bříško, od krku až po kořen ocasu.

Černá hrozba

Tradovaný je omyl, že veverky s černou barvou srsti žijí v horských oblastech a rezavé v nížinách. Stejně mylné je tvrzení, že rezavých veverek oproti černým ubývá a co do míry absurdity vede teorie o tom, že černé veverky jsou silnější a rychlejší, a proto rezavé postupně vytlačují.

Samotáři

Veverka obecná je co do způsobu života striktní (a často až agresivní) samotář. Své lesní teritorium, které dle úživnosti dané lokality může být velké až několik desítek hektarů, obývá sama a důkladně si ho střeží. Samci se samicemi se nakrátko schází pouze po dobu páření, což je nanejvýš několik dní v roce. Jakmile tedy v lese zahlédnete více veverek pohromadě, buď jste se přichomýtli k páření (kdy samičku může pronásledovat i více nápadníků najednou), nebo – pravděpodobněji – jde o matku s dospívajícími mláďaty. Dvou- až tříměsíční mláďata, která se s matkou pohybují po jejím teritoriu, jsou totiž jen asi o třetinu menší než dospělá veverka, a tak je laik snadno zamění s dospělým jedincem. Vztah samic a samců ke svému teritoriu je ale přece jen trochu odlišný. Zatímco samička zůstává území, na kterém se zabydlela, věrná a prožije na něm celý život, sameček ho často opouští a od zimy do léta migruje za samicemi v širokém okolí.

Veverčata

Veverka je březí 38 dnů a obvykle rodí 3 až 5 mláďat. Výtečně živená, zkušená samice může mít v ojedinělých případech mladé i třikrát ročně a zcela výjimečně se jí může ve vrhu narodit až sedm potomků. Veveřátka na svět přicházejí slepá a neosrstěná. Náznak srsti se objevuje okolo 16. dne života a na svět se otevřenýma očima mláďata poprvé podívají po dosažení čtyř týdnů.

Matka mláďata po dobu odchovu několikrát přestěhuje do jiného hnízda, jak z důvodů bezpečnostních (oklamání predátorů), tak prozaických, například kvůli destabilizaci stávajícího hnízda vlivem nepříznivého počasí (deště či větru). Jakmile veverčata dosáhnou tří měsíců, matka je z rodného území nemilosrdně vypudí, čímž je donutí najít si vlastní teritorium, kde se po dosažení pohlavní dospělosti, tedy okolo 8. měsíce věku, mohou poprvé pářit a pokračovat tak v nekonečném koloběhu veveřího života. Průměrná délka života u veverek obecných chovaných v zajetí se pohybuje okolo osmi let, v přírodě se však tak vysokého věku dožije jen minimum jedinců.

Blechy

Veverku má lidová tvořivost automaticky spojenou s blechami a dalšími parazity. Ve skutečnosti více než polovina mláďat, která se k nám každoročně dostávají, žádné parazity nemá, takže „blechprostá“ musela být i jejich matka. Veverky jsou navíc mimořádně čistotné a péčí o kožíšek, svou chloubu, tráví denně i několik hodin. Případných parazitů se zdravá veverka dokáže efektivně zbavit, takže napadeny blechami bývají spíše nemocní či jinak oslabení jedinci. Měřeno sestupně, primárním veverčím cizopasníkem jsou blechy, časté je napadení klíšťaty a jen zcela vzácně se u veverek objeví vši.

Škůdce

Veverka obecná je od roku 2002 zákonem chráněná, takže od lidí by jí nebezpečí již hrozit nemělo. Pryč jsou snad doby, kdy byla částí myslivců považována za „škodnou“ vybírající ptačí hnízda a vraždící nebohá ptáčata. Ve skutečnosti je totiž veverka obecná téměř vzorovým vegetariánem, snad jen s výjimkou konzumace některých druhů larev, například nosatce lískového (uvnitř lískových ořechů) či občasného zájmu o zavěšený lůj určený ptákům (lůj ale podle našich pozorování okusují jen samice veverky během těhotenství, a tak lze jeho konzumaci považovat za důkaz gravidity).

Nalezenci

Zatímco u srnčat či zajíčků, které si jejich matka v lese odloží a přichází je jen občas nakrmit, platí zásada „Nesbírat a nesahat“ (protože při zanechání lidského pachu na nich matka potomky opustí), u veverčat je tomu přesně naopak. Leží-li tedy mládě veverky na zemi, je nutné ho co nejrychleji předat do záchranné stanice, protože matka ze země veverče z více důvodů v drtivé většině případů nesebere. Pro matku je totiž jedním z indikátorů zdravotního stavu veverčete jeho tělesná teplota, a protože nemocná mláďata sama z hnízda instinktivně vyhazuje, považuje i ta nešťastnou náhodou vypadlá – a vzápětí prochladlá od studené země – za nemocná. Pravidlo „Sebrat a odevzdat“ platí i pro zhruba pěti- až sedmitýdenní mláďata, která se v lese či parku přidružují ke kolemjdoucím či k jejich psům. V tomto případě jde o ztracená mláďata, která se vzdálila od hnízda, nedokážou najít cestu zpět a zoufalá z hladu se přidávají ke komukoliv. Až do osmi týdnů věku totiž mláďata ještě nemají dostatečně vyvinuté horní zuby, a byť již působí dojmem dospělé a samostatné veverky, bez matky zemřou hlady, protože nejsou schopna přijmout jinou potravu než mateřské mléko.